V roce 1977 americký NBS, dnešní NIST, standardizoval DES jako federální standard pro ochranu dat v nevojenských federálních počítačových systémech. Později se DES rozšířil i do soukromého sektoru. Standard popisoval 56bitovou proměnnou část klíče, která byla i na tehdejší poměry kratší (slabší) než by bylo ideální pro bezpečnost.
A protože výběru standardu se tehdy účastnila i NSA, nebylo úplně od věci podezření, že takto krátký klíč je vybrán záměrně, aby měly vládní agentury možnost šifru prolomit a dostat se k datům občanů a firem.
Diffie a Hellman už v roce 1977 tvrdili, že speciální stroj za cca 20 milionů dolarů by DES klíč našel zhruba za den – tedy něco, co by pro agenturu typu NSA bylo realistické. Pro srovnání – dnes by prolomení šifry s grafickou kartou RTX 3070 trvalo přibližně 100 dní.

Tady se poprvé silně objevuje otázka: má být civilní šifrování dost silné i proti státu, nebo jen proti běžným útočníkům?

Na říjen 1977 IEEE pořádala na Cornell University konference International Symposium on Information Theory, kde měli vystupovat Martin Hellman, Stephen Pohlig, Ralph Merkle a další s pracemi o moderní kryptografii. Právník Joseph Meyer posílá IEEE dopis naznačující, že publikace kryptografických prací může narážet na exportní zákony, konkrétně ITAR – pravidla pro kontrolu vývozu vojenských a obranných technologií, služeb a technických dat. Prostě zákaz vývozu zbraní. Později se ukázalo, že Meyer pracuje pro NSA.
IEEE konferenci nezruší – akademická kryptografie se odmítla vrátit do režimu tichého předběžného schvalování státem.
Byl to raný pokus vyvolat strach v akademické komunitě. Nešlo sice ještě o soud, ale byl to signál: stát může považovat kryptografický výzkum za kontrolovanou technologii.

Vesmírná Prezidentská direktiva NSDD-145

V polovině 80. let přišlo Reaganově administrativě jako dobrý nápad centralizovat bezpečnost citlivých federálních informačních systémů pod režim, ve kterém měla hlavní slovo NSA (direktiva NSDD-145). Což znamenalo, že i oblast civilní počítačové bezpečnosti by se dostala pod výrazně větší vliv zpravodajců. Mimochodem, toto se příznačně děje v roce 1984.
To ale vyvolalo odpor Kongresu, civilních institucí i části soukromého sektoru, protože NSA je vojenská/zpravodajská agentura, ne civilní standardizační orgán.

V roce 1987 byl schválen Computer Security Act, který nařízení přibrzdil. Tento zákon dal hlavní odpovědnost za bezpečnost neutajovaných federálních počítačových systémů civilnímu NBS/NIST. NSA měla pomáhat technicky, ne být hlavní civilní autoritou.

Šifrování do rukou lidem nepatří?

A kdyby sme tam dali „zadní vrátka?“

16. dubna 1993 Bílý dům oznamuje Clipper Chip. Šlo o vládou podporovaný šifrovací čip pro zabezpečenou komunikaci, ale s key escrow mechanismem, tedy s možností vládního přístupu ke klíčům při zákonné autorizaci. To je ikonický symbol Crypto Wars: vláda už tuší, že úplně zakázat šifrování je složité, ale přecijen – když už mají lidé šifrovat, ať je v tom vestavěný přístup pro stát. Clipper měl tedy šifrovat, ale zároveň ke každé komunikaci přidávat speciální balíček pro policii. Ten balíček se jmenoval LEAF. LEAF měl obsahovat informaci, podle které by vláda po získání povolení mohla obnovit šifrovací klíč a komunikaci přečíst.
Hned příští rok Matt Blaze „donutil“ Clipper poslat vadný LEAF. Výsledek? Dva uživatelé spolu mohli normálně šifrovaně komunikovat, jejich zařízení komunikaci přijala, ale policie by z LEAF nedokázala získat správný klíč.
Clipper tím přestal dávat smysl jako nástroj pro kontrolované odposlechy.
Tady se ukázalo, že „bezpečný vládní zadní vchod“ není jen právní otázka, ale i křehký technický mechanismus.

Vkládat „zadní vrátka“ do šifrování je prostě špatný nápad (který se ale s železnou pravidelností vrací) – buď mohou selhat, nebo se k nim časem dostane i ten, pro koho nejsou určena.

První výstřely

Phil Zimmermann v roce 1991 zveřejňuje PGP – způsob šifrovaní, který může použít běný uživatel pro svoje zprávy a soubory. Takové šifrování, které nebylo realistické prolomit běžnými prostředky. Zimmermann dal veřejnosti volně k dispozici něco, co bylo do té doby přístupné pouze vládním agenturám a akademikům.
Ale nezapomeňme, že stále platí ITAR – zákaz vývozu zbraní mimo USA. A kryptografie je podle úřadů zbraň. Takže Phil Zimmermann je v roce 1993 předvolán k výslechu, protože je podezřelý z toho, že vyváží vyváží zbraně. Vyšetřování se táhlo až do roku 1996, kdy bylo ukončeno bez obžaloby.

A v roce  1997byl zdrojový kód PGP vytištěn jako kniha (přesněji 12 knih) a poslán do Evropy, kde byla kniha převedena zpět do elektronické podoby. To bylo legální. Jak to?
Mezitím se totiž děly věci…

Tohle triko je zbraň!

Jestli něco umějí cypherpunks a kryptoanarchisté dobře (kromě šífrování, ochrany bezpečnosti a soukromí a dalších nepodstatných věcí) tak je to trolení úřadů. Šifrování je zbraň? Hodl my beer.
Adam Back vytvořil v roce 1995 minimalistickou implementaci RSA v jazyce Perl. Ta byla tak krátká, že se dala na něco vytisknout. Třeba na tričko.
A to taky Adam Back spolu s komunitou kolem Cypherpunk Mailing List udělali. Na tričko vytiskli varování

This shirt is classified as a munition and may not be exported from the United States, or shown to a foreign national
(Toto triko je považováno za munici a nesmí být vyvezeno z USA, ani ukázáno žádnému cizinci)

a samozřejmě onen kód v jazyce Perl, včetně čárového kódu k jeho naskenování.

Disketu? Ne, raději knihu

Phil Karn se v roce 1994 zeptal úřadů, jestli může vytisknout knihu Applied Cryptography a jestli může zdrojové kódy z knihy nahrát na disketu. Kniha nebyla považována za kontrolovanou podle ITAR, takže vytisknout ji bylo legální. Disketa? Ta exportní kontrole podléhá, protože je to strojově čitelný kryptografický software. Bez licence ji tedy nesmíš legálně vyvézt/poslat mimo USA.
Je to jeden z nejlepších příkladů absurdity exportních pravidel: stejný kód na papíře byl řeč/publikace, ale na disketě už obranný artikl. I když v knize toho bylo dokonce mnohem víc.

Karn s tím nebyl úplně OK, a tak vládu zažaloval. V roce 1996 ale u okresního soudu neuspěl. Absurdní rozdíl mezi knihou a disketou nezmizel díky jeho soudní výhře, ale až později s uvolněním exportních pravidel.

I další se s vládou soudili – Daniel J. Bernstein chce publikovat algoritmus Snuffle, zdrojový kód a související akademický text. Tvrdí, že exportní pravidla mu brání učit, publikovat a diskutovat kryptografii. Soud vyhrál v roce 1996 a ustál i odvolání v roce 1999.

A právě tyto případy umožnily legální export PGP mimo USA: V elektronické podobě je PGP zbraň. Ale vytištěný na papíře je to svobodný projev chráněný Prvním dodatkem ústavy Spojených Států.

Mimochodem, Zimmermannova firma PGP Inc. vydala v roce 1997 papírový newsletter „The Zimmermann Telegram“, aby šířila kryptografické informace poštou, protože papír měl větší ochranu než elektronický software. Název navíc odkazuje na tzv. Zimmermannův telegram z 1. světové války. Byl to tajný německý diplomatický vzkaz z roku 1917.
Německo v něm nabízelo Mexiku spojenectví proti USA, pokud by USA vstoupily do války. Britové telegram zachytili a rozšifrovali.

Konec?

Situace byla pro úřady neudržitelná. Internet se dostal do domácností a „vývoz“ software byl v podstatě neregulovatelný.

16. září 1999 oznamuje Clintonova administrativa zásadní liberalizaci exportu. Po technickém přezkumu má být možné exportovat produkty s libovolnou délkou klíče většině jednotlivců, firem a nevládních uživatelů mimo sankcionované/rizikové země. To je faktický začátek konce první fáze Crypto Wars v jejich „exportní“ podobě.
14. ledna 2000 pak začínají platit nová pravidla Commerce Department. Federal Register publikuje změny, které výrazně uvolňují export a reexport šifrovacího softwaru. U veřejného zdrojového kódu stačí oznámení a pravidla výslovně řeší zveřejnění na internetu. To je už praktický zlom: silná kryptografie se může stát normální součástí internetu, prohlížečů, e-mailu a komerčního softwaru.

Následky

Zdálo by se, že celé Crypto Wars byla jen epizoda s několika soudními spory a několika happeningy. Ale měly i vážnější následky – například první více veřejně rozšířený internetový prohlížeč Netscape Navigator měl silnější americkou verzi, mezinárodní verze musela používat slabší šifrování, typicky 40bitové.
Exportní Lotus Notes měl 64bitové šifrování, ale 24 bitů klíče bylo zašifrováno pro NSA. Výsledkem bylo, že běžný útočník měl práci jako s 64 bity, ale NSA efektivně řešila jen 40 bitů. IBM/Lotus dostal povolení exportovat silnější produkt výměnou za to, že to vytvořilo privilegovaného útočníka.
Debian musel historicky držet kryptografické balíčky na serveru mimo USA, protože export kryptografického kódu z USA byl problém.
SSL podpora pro Apache se dlouho řešila mimo hlavní Apache a mimo USA, protože export mod_ssl/OpenSSL z USA byl právně problematický.
Java měla dlouho omezenou kryptografickou politiku a „unlimited strength“ se muselo doinstalovat zvlášť. Oracle zapnul unlimited crypto defaultně až v JDK 8u161, tedy v roce 2018.
Kvůli exportním limitům vznikly speciální „step-up“ SSL certifikáty, které dovolily některým webům zvednout slabé 40/56bitové šifrování na 128 bitů.

A následky byly i dlouhodobé – slabé exportní režimy v TLS/SSL přežily v implementacích a o mnoho let později vedly k reálným útokům. FREAK zneužíval export RSA, Logjam export Diffie-Hellman a DROWN slabiny SSLv2/exportní crypto. Technický dluh přežil politiku o 15-20 let.

Čtyři jezdci infokalypsy

Timothy C. May tomu říkal „čtyři jezdci infokalypsy“: teroristé, pedofilové, drogoví dealeři a finanční zločinci. Nešlo mu o to, že tyto hrozby neexistují, ale o to, že se pořád dokola používají jako univerzální argument pro omezení šifrování, anonymity a soukromí.

Dnešní americká pravidla už většinou neblokují export silné kryptografie jako v 90. letech, ale stopa Crypto Wars nezmizela úplně: u některého veřejného kryptografického kódu se stále pracuje s oznamovací povinností a komerční produkty s kryptografií mohou pořád spadat do exportní klasifikace.

Ale není to jen záležitost USA.

Politici totiž rádi opakují hlavně chyby svých předchůdců s tím, že

„Tentokrát to bude jiné, slibuju“

První Crypto Wars neskončily tím, že by se státy smířily se silným šifrováním. Jen se změnil jazyk. Po roce 2000 už politici většinou nemluvili o zákazu kryptografie nebo exportu „munice“, ale o „lawful access“, „technical capability“, „traceability“ nebo „client-side scanning“. V praxi šlo často o totéž: vytvořit cestu, jak se stát může dostat k obsahu komunikace, i když ji uživatelé považují za soukromou a chráněnou end-to-end šifrováním. Vidět to bylo v americkém sporu FBI s Applem po útoku v San Bernardinu, v britských tajných technických příkazech podle Investigatory Powers Act, v australském Assistance and Access Act, v indickém požadavku na dohledání původce zprávy, v ruském tlaku na Telegram nebo v evropské debatě o Chat Controlu. Argumenty?
Terorismus, organizovaný zločin, ochrana dětí, národní bezpečnost.

The post Crypto Wars – může vláda zakázat matematiku? appeared first on DIGITÁLNÍ SEBEOBRANA.

Chappeho telegraf

V roce 1794 přišel francouzský vynálezce Claude Chappe se systémem vizuálních semaforových telegrafů. Pomocí nastavení ohebných ramen umístěných na věži (stožáru) bylo možno zobrazit písmena, čísla i některé speciální znaky, jako například začátek a konec komunikace nebo vymazání posledního znaku při překlepu. V tomto případě spíše „přeohnutí“.

Jednotlivé věže byly od sebe vzdáleny tak, aby bylo z jedné vidět na další. A tak se zpráva mohla šířit z jedné věže na druhou až do cílové destinace. Uvádí se, že rychlost přenosu zprávy byla až 500 km za hodinu.

Ve Francii byla během 19. století vybudována síť Chappeho vizuálních telegrafů pro potřeby státu (a hlavně armády). Například mezi Paříží a Brestem bylo na trase 58 stanic. Běžní občané služby této komunikační sítě ale využít nemohli.

V komunikaci se dokonce používalo end-to-end šifrování. Vzhledem k tomu, že pomocí sítě telegrafů byla přenášena vojenská tajemství, nebylo příliš vhodné, aby si komunikaci mohl číst kdokoliv, kdo měl výhled na telegrafní věž. Odesílatel a příjemce tak měli dohodnutý klíč, pomocí kterého šifrovali své zprávy. Operátoři věží po cestě jen šifrovanou zprávu opakovali znak za znakem aniž by dokázali rozluštit, co je obsahem zprávy. Odesílatel a příjemce zprávy tak měli v roce 1800 více soukromí než uživatelé Facebook Messengeru v roce 2021 (o šifrování messengerů více zde).

François a Louis Blanc

Bratři Blancové obchodovali se státními dluhopisy na burze v Bordeaux. Při takovém obchodování je rychlost informací stěžejní – kdo má rychlejší zprávy z centrálního bodu dění (v tomto případě Paříž), má nad ostatními obchodníky výhodu, protože může lépe předvídat pohyby na burze.

Zprávy z Paříže do Bordeaux byly tradičně posílány dostavníkem, což trvalo pět dní. Někteří obchodníci se snažili zkrátit tuto dobu používáním poštovních holubů nebo najímáním poslů. To bylo sice rychlejší, ale ne nijak výrazně. Bratrům Blancovým to rozhodně nestačilo. Věděli, že existuje výrazně rychlejší způsob komunikace na dlouhé vzdálenosti. Ten byl ale vyhrazen armádě, obchodníci jej využít nemohli. A tak většina obchodníků nadále přemýšlela nad zlepšováním aerodynamiky holuba. Ale bratři Blancové byli hackeři (i když to o sobě na Twitteru podle dostupných zdrojů netvrdili). Takže se myšlenky na využití Chappeho telegrafní sítě nevzdali.

Plán

Operátoři telegrafů nebyli asi nejlépe placení zaměstnanci ve Francii. Takže řešením by mohla být stará dobrá a osvědčená korupce.
Pokud by ale chtěli bratři Blancové posílat zprávy standardním způsobem, museli by podplatit všechny operátory po cestě z Paříže do Bordeaux. Což už by se mohlo prodražit.
Museli tedy přijít na to, jak tuto drahou nepříjemnost vyřešit.
Jak bylo zmíněno výše, systém obsahoval symbol pro vymazání posledního znaku – operátor zapisuje znaky tak, jak je vidí na semaforu a pokud uvidí symbol pro vymazání, prostě poslední znak smaže a pokračuje dál.
Právě toho se rozhodli hackeři využít. Budou posílat tajné zprávy tak, že po „jejich“ znaku vloženém do běžné armádní zprávy pošlou znak pro vymazání. Kdokoliv, kdo vidí semafor tento znak může vidět, ale operátor koncové věže ho z papíru vymaže (případně vůbec nenapíše). Tak bude zpráva předána a zároveň po ní nezůstane písemný důkaz.

Ponožky jako datový nosič

Bylo potřeba ještě vyřešit jeden problém. Po cestě z Paříže do Bordeaux byla ještě věž v Tours (přibližně 200 km od Paříže), kde byly zprávy dekódovány a přeposílány dál bez chyb. Takže zprávy musely být posílány odsud. A musely se do Tours dostat nějak nenápadně.
Naštěstí nebylo potřeba posílat nějaké rozsáhlé romány (to by při tomto scénáři ani nebylo možné), stačilo pár domluvených signálů. A tak byly do Tours z Paříže posílány poštovní balíčky, které obsahovaly oblečení. Druh oblečení (rukavice, ponožky, kravaty), který byl označen v průvodním dopise označoval, zda nějaký titul na burze klesá nebo roste a barva zase výši změny.

Hack

Hackování mohlo začít. Komplic v Paříži podle změn na burze poskládal oblečení do balíku a odeslal do Tours. Tam podplacený operátor telegrafu (dostal jednorázově 1500 franků za zapojení do konspirace, poté každý měsíc 150 franků a navíc ještě bonus 20 franků za každou předanou zprávu) odeslal zprávu s vloženými „chybami“.
U věže poblíž Bordeaux čekal další komplic s dalekohledem, sledoval telegraf a zapisoval znaky, které byly označeny jako chybné. A tím se dostaly zprávy k našim obchodníkům, kteří tak měli před ostatními několik dní náskok.

Odhalení

Systém perfektně fungoval dva roky. Odesláno bylo takto celkem 121 zpráv (a balíků s oblečením). Podezření kupodivu nevzbudilo ani náhlé zbohatnutí operátorů telegrafu (běžná denní mzda operátora činila 1,50 franku).
Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy jeden z operátorů onemocněl a před smrtí se s celou záležitostí svěřil příteli.
Bratři Blancové ale překvapivě nenesli žádné následky. Francouzská legislativa jednoduše nezakazovala vkládání vlastních zpráv do telegrafního systému. Tehdejší zákonodárce to vůbec nenapadlo.
A tak se z nich později mohli stát úspěšní provozovatelé kasin (včetně kasina Monte Carlo v Monaku).

Jak je vidět už z prvního zdokumentovaného hackerského útoku, nejslabším článkem zabezpečení bývá člověk.

Zdroje:

https://fr.wikipedia.org/wiki/T%C3%A9l%C3%A9graphe_Chappe
https://en.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois_Blanc
https://www.schneier.com/blog/archives/2018/05/1834_the_first_.html
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k4393846/f1.item

The post O původu hackerů appeared first on DIGITÁLNÍ SEBEOBRANA.